Potřeboval jsem pro článek o HTTPS nějaký doplňující příběh jako ilustraci po experimenty se zvukem. Nakonec jsem za pohádku přidal i kus vysvětlení, ať není jen sama.
Přehrát epizodu na iTunes — Spotify
Pohádka o zabezpečených kůzlátkách aneb o HTTPS jinak
Za devatero kopci, sedmero horami, v jednom údolí u krásné staré vrby, na břehu řeky, žila v domečku tři kůzlátka s maminkou Kozou.
Jednoho dne, když byla kůzlátka už trochu odrostlejší, potřebovala jít maminka kousek po proudu k mlynáři, protože zapomněla koupit mouku do sušenek, co chystala jako mňamku na svačinu.
„Já si jen na chviličku odskočím a hned budu zase zpátky. Buďte tu hodní a nikomu neotvírejte. Ani když bude říkat, že jsem to já. Hezky zamnou zavřete na závoru a neoddělávejte ji, ani kdyby venku někdo koblihy zadarmo rozdával."
Kůzlátka se zmateně na maminku koukala, protože od toho nešťastného incidentu s vlkem je ještě samotné nenechala. „Jakpak tě tedy maminko poznáme, až půjdeš domů? Jak budeme vědět, že ti máme otevřít?" ptaly se jedno přes druhé.
Maminka se zamyslela, až se jí ouška začaly mrskat, a pak povídá: „Napíšu vám na papírek slovo, které povím, až se budu vracet. Jak ho uslyšíte, můžete mi beze strachu otevřít, protože budete vědět, že jsem to já."
Maminka vzala do kopýtka husí brk, namočila ho do inkoustu a začala psát. Kůzlátka jí koukala přes rameno a strkala se. To nejšikovnější z nich začalo hlasitě číst. „K.. k-l... k-l-i..."
„Nečti jej nahlas," napomenula ho maminka. „Někdo by mohl stát za dveřmi a slyšet tě. Přečtěte si je jen v duchu."
A tak kůzlátko přestalo číst nahlas, maminka dopsala, přeložila papír na stole, a odešla.
Netrvalo to dlouho a kůzlátka se mezi sebou začala prát, dovádět a všelijak tropit rámus. Vlk, co pobýval v lese nedaleko, to uslyšel. Pomyslel si, že jsou kůzlátka určitě zase sama doma, když tak vyvádí. A protože se dlouho ničeho nenajedl, vydal se rovnou za čumákem k jejich domečku.
Hru kůzlátek rázem přerušilo hlasité zabušení. Lekla se a strnula s hrůzou v očích.
„Kdopak je za dveřmi?" osmělilo se nejstatečnější kůzlátko.
„To jsem já, vaše matinka," zkusil vlk tím nejjemnějším hláskem, jaký mu jeho prázdný žaludek a hlasivky roky zalívané na černo páleným alkoholem dovolily.
„Jaké je heslo?" pokračovalo nejstatečnější z kůzlátek. Za dveřmi se na chvilku rozlilo rozpačité ticho. Bylo skoro cítit, jak se mu kouří z hlavy z toho, jak se mu zahřívají závity u přemýšlení.
„…abrakadabra?" Zkusil to první, co ho napadlo.
Zevnitř se ozvalo jen rázné: „Ne!"
Vlk si pro sebe zavrčel, zakoulel očima a zkusil trochu sebejistěji něco jiného, co se mu najednou vylouplo kdesi ze změti neuronů v dutině lebeční: „HUBERO KORORO!"
„Ani to NE!" vykřiklo už trochu nervozně jedno z kůzlátek, která se v domečku ze strachu začala tulit jedeno ke druhému.
„Sezname, otevři se!" Zahlaholil vlk přede dveřmi rázně svůj povel. Zevnitř se tentokrát nic neozvalo.
Přešlápl. Podrbal se za levým uchem. „Že mě to nenapadlo rovnou. heslo1234!" vítězoslavně ze sebe vychrlil směrem ke dveřím.
Zevnitř domečku ale nevycházel už ani hlásek.
Zklamaný vlk zkusil mezi mnohými třeba „qwertz" a „iddqd," ale ani na další hesla, která mu jeho hladová mysl připomněla, už z domečku nikdo nereagoval.
Po chvíli tedy odešel od domečku s nepořízenou směrem k diskontní prodejně na návsi, alespoň prohrabat jejich popelnici. Když si pospíší, bude tam dřív než liška, která vždycky vyjí ti nejčerstvější dobroty.
Za pár minut, co vlk odešel, se vrátila maminka. Zaklepala jemně, ale rázně na dveře domečku. „Jaké je heslo?" ozvalo se zevnitř trochu poplašeně jedno z kůzlátek.
„Klíč je pod rohožkou," s úsměvem zvolala maminka.
„To je to správné heslo!" zakřičely kůzlátka a radostí se jedno přes druhé rozeběhly ke dveřím mamince otevřít.
- | - | - | -
Další informace o HTTPS a důvodech pro jeho využití, podobně jako jsou v podcastu zmíněné za pohádkou, najdete na blogu juicyfolio.cz, v článku Výhody protokolu HTTPS.
Přihlásit se k odběru novinek můžete zde
Textový přepis epizod k dispozici za podporu na Patreonu.
Chcete poradit? Můžete si vyzkoušet konzultaci bez rizika.
